Den 17. 3.9.2010 sobota
Jsou 3 hodiny ráno a jen pár ospalců sleduje, jak si přebalujeme bagáž a erár do různých balíků, abychom se dostali na váhové
limity stanovené leteckou společností.
Sem tam se někdo trousí o patro níž, kde je ta místnost, co tam je každej raději sám. No, zdá se, že let bude zajímavej!
Let přes Petrohrad startuje v 5:50. Jdeme na to! „Moskvané“ odlétají až v 6:40, ale už teď svítí na jejich odletu asi hodina
zpoždění. Než se odbavíme, zastihla nás ještě zpráva, že jejich odlet už má zpoždění cca 2 hod., tím pádem se smazal téměř
komplet čas na jejich přestup v Moskvě. Odlétáme a doufáme, že to všechno nějak stihnou a že se zítra v poledne skutečně zase
všichni setkáme v Praze na Ruzyni.
Náš bezproblémový let do Petrohradu trvá 4 1/2 hod., ale hodinky si tu stáčíme o 3 hodiny zpět, takže je zase 7:30 ráno. Další
přesun do Prahy trvá už jen 2 1/2 hod a hodinky si stáčíme o další 2 hodiny, takže prakticky přistáváme pouze o 50 min. později
než jsme vyrazili. Časový posuny jsou mocný kouzelníci. Zažíváme dnes už druhé ráno!
Posbíráme naši bagáž a čekáme, až přistane skupina Čmoud (pojmenovaná dle obrovských požárů v okolí Moskvy při našem odletu
na Sibiř).
Konečně do čekací haly vchází první z našich kamarádů. Po chvíli sčítání nám tu někdo začíná chybět. Jo máte pravdu, zní
téměř sborově od „Moskvanů“, není tu ani jeden z našich “Rukavaditělů“. Robert s Gulim zůstali v Moskvě a snad přiletí
nějakým dalším nejbližším spojem.
Z vyprávění se později dozvídáme, že jejich víza platila pouze do 3.9.2010, ale riskli to. Pozorná pracovnice na přepážce
však jejich „nekalý“ úmysl odhalila a nepustila je odbavit. Chlapíci tak museli vyrazit do Moskvy na milici.
Naštěstí se to na Rusko vyřešilo celkem rozumně a i docela rychle. Nakonec doplatili pouze vízum na další měsíc,
ale pokuta nebyla. Dokonce skutečně stihli i další letadlo.
Skupina „Čmoud“ v důsledku ztráty dvou členů přišla taky o cenné kilogramy, které mohla bez příplatku přepravit v rámci
svojí skupiny. Mnozí z nich učinili drobná opatření, aby se dal náklad všelijak rozložit do příručních zavazadel
a podobně. Asi největší oběť učinil Jarda Vosáhlo, ve prospěch skupiny „obětoval“ litr pravé altajské vodky, kterou
musel vyndat ze svého velkého batohu, aby z něj mohl bez problému učinit svoje spoluzavazadlo přímo na palubu letadla.
Byla to oběť v pravém slova smyslu. Celý tento proces proběhl v několika málo minutách, než se parta přesunula přes
odbavovací pás. A to se ani při nejlepší vůli skutečně nedalo vypít, navíc by pak hrozilo vyloučení z přepravy pro
nejvíce angažované.
Nu což, večer si dá „Jura s Žeňjou“ do nosu. Hlavně že se manévr povedl a všichni a všechno může pokračovat v klidu
do cílové stanice, Ruzyně.
Odvoz z letiště probíhá minibusem. Pojedeme přes Vražkov, kde někteří z nás našli svůj domov, a u té příležitosti
si rovnou skočíme na jedno „točený“ do místní hospůdky, kterážto už před lety byla svědkem našeho příjezdu, tuším,
že z výpravy do Rumunska.
Díky, že jsme mohli prožít tuto expedici a poznat skutečný význam slov jako jsou: kamarádství, vodáctví a tábornictví,
tak jak se nám je snažili vštěpovat všichni naši nejen vodáčtí vedoucí a učitelé a kamarádi. Mnohé z jejich rad a příkladů
nám tu skutečně pomáhaly zvládat každodenní radosti a povinnosti, jež zaručují úspěšný průběh výpravy a šťastný návrat
zpátky do tepla našich domovů.
Výprava za divokou vodou v srdci nespoutaných hor Divokého Altaje, krásou říčních kaňonů a vůní horských luk je zážitkem,
který bude mít každý z nás už navždy ve svém srdci.
Za všechny členy výpravy pro Vás sepsal Kejml a obrázky ozdobil Martin Bitter. Dále musíme poděkovat Markétě za jazykovou
korekturu
Autoři fotografií a videa: Jarda
Komentáře:
© Martin Bitter
